Dne 12.12.2011 byla ve Sbírce zákonů publikována v částce 136 i Vyhláška č.390/2011, novelizující vyhlášku č.518/2004 Sb. (dále jen Vyhláška), kterou se provádí Zákon č.435/2004 Sb. o zaměstnanosti (dále jen Zákon), ve znění pozdějších předpisů. Novela odpovídá požadavku vyšších právních norem, s výjimkou ustanovení § 6. K němuž máme následující výhrady:

1)   odst.2, písmeno a) – za velmi těžko prokazatelné se jeví už jen skutečnost, že mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vůbec byla uzavřena nějaká smlouva, natož otázka posouzení, zda je navíc i v rozporu s dobrými mravy (boni mores).  Protože, cituji: „ samotný termín „dobré mravy“ není zákonem definován, jeho obsah spočívá proto v obecně platných normách morálky, u kterých je dán zájem společnosti na jejich respektování. Posouzení konkrétního obsahu pojmu „dobré mravy“ náleží s ohledem na okolnosti jednotlivého případu výlučně na soudu.“  ( JUDr. Dominik BRŮHA „Dobré mravy v pracovním právu“ ).

Novela Zákona o zaměstnanosti nejenže pojem „dobré mravy“ ani pro tento případ nijak nespecifikuje, ale ani jej v inkriminovaném ustanovení Zákona, ze kterého pramení úprava § 6 Vyhlášky, nezmiňuje. V roli zákonodárce i soudce zde díky takovéto úpravě prováděcího předpisu  vystupuje „všemocný“ úředník Úřadu práce (dále jen ÚP), který je schopný podle Vyhlášky nejen „definovat pojem“, ale i „posoudit“ jeho naplnění. Takovéto ustanovení je nutné považovat za neslučitelné se základními principy Ústavy ČR, jakými je například oddělení moci zákonodárné od moci výkonné a od moci soudní. Tyto principy navíc podtrhuje čl.2/4 Ústavy ČR, který praví, že : „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí  být nucen činit, co zákon neukládá“. A v tomto případě rozhodně Zákon nic takového nestanovil. „Dalšími skutečnostmi rozhodnými pro uzavření dohody“ uvedené v § 77 odstavci 1 novely Zákona, zmocňujícího k vydání Vyhlášky, proto není možné chápat za legislativní základ prolomení Ústavy.

2)    odst.2, písmeno b) – dá se konstatovat, že takto specifikované ustanovení Vyhlášky, přímo navádí zaměstnavatele k porušování Zákoníku práce. Neboť,  je-li jako podmínka „conditio sine qua non“, dán ve Vyhlášce poměr mezi bezhotovostní výplatou mzdy a hotovostní platbou, bez splnění této podmínky není možné uzavřít Dohodu o zřízení, či vymezení chráněného pracovního místa (dále jen CHPM), je tím porušeno nejen ustanovení § 142/3 ZP,  ale zejména ustanovení § 143/1 ZP, které právo volby způsobu výplaty mzdy přiznává zaměstnanci. Tedy po zaměstnavateli je pod hrozbou, že mu nebude CHPM schváleno, požadováno, aby činil úkony, které mu ze zákona nenáleží.

3)   odst.2, písmeno c) – zde chybí definovat, co se rozumí „svým pracovištěm“. Působí-li osoba zdravotně postižená například jako uklizečka, údržbář apod., což je dosti časté, pohybuje se zpravidla v prostorách, které jejich přímému zaměstnavateli nepatří, tedy by ani nebylo možné takovéto CHPM vytvořit nebo vymezit. Opět je zde ponechán výklad na úředníkovi a Vyhláška na něj deleguje obdobná práva, jako pod písmenem a). Proto i zde vidíme porušení principů zakotvených v Ústavě ČR, jakými je výše uvedené oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní.

4)  odst.2, písmeno d) – ani v tomto ustanovení nejsou stanovena konkrétní kriteria hodnocení podmínky „přidělování práce vhodné pro osoby se zdravotním postižením z hlediska pozitivních efektů na jejich integraci“ a „hlediska poměru finančních prostředků vynaložených ze státního rozpočtu na zaměstnávání OZP a tržeb získaných prodejem výrobků a služeb“. Hodnocení stejně jako v celém odstavci 2 je ponecháno opět na úředníkovi ÚP.

ZÁVĚR: Celé ustanovení § 6/2 Vyhlášky je nutné považovat za odporující Ústavě ČR a  Zákoníku práce.

Tento rozpor spočívá především:
1. Ústava ČR přísně od sebe odděluje moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Vyhláška naopak zde vytváří státního úředníka (moc výkonná) nadaného mocí stanovovat podmínky (potažmo zákonodárná moc) a současně rozhodovat, kdo jím stanovené podmínky splňuje (moc soudit a odsuzovat). To vše bez zákonného zmocnění, neboť ustanovení § 77/1 Zákona nelze považovat za zmocnění zákonodárným sborem k výše uvedeným pravomocem. Tato pravomoc by musela být zakotvena podle čl.9/1 Ústavy ČR v ústavním zákoně. Pokud by se tak i stalo a Parlament ČR by takové rozhodnutí přijal, panovala by zde nutně nevyvratitelná domněnka o porušení čl.9/2 Ústavy ČR a to proto, že by došlo k prolomení podstatných náležitostí demokratického právního státu.

2. Článek 2/4 Ústavy ČR  říká:  „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí  být nucen činit, co zákon neukládá“, a Zákon skutečně občanovi neukládá, to, co je po něm v § 6/2 Vyhlášky požadováno.

3. Ustanovení § 143/1 Zákoníku práce ponechává volbu formy výplaty mzdy na  zaměstnanci. Je proto v přímém rozporu s citovaným ustanovením Zákoníku práce hodnotit (ať už pozitivně nebo negativně) zaměstnavatele podle poměru výplaty  mzdy v hotovosti a výplaty mzdy převodem na účet.

JUDr.Ladislav Valenta