K Zákonu o zaměstnanosti:
1) V § 66, ve větě třetí, zrušit připojený dodatek znějící: … anebo je osobou se zdravotním postižením…
Odůvodnění: Zákaz agenturního zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebyl předkladatelem dostatečně odůvodněn, pouze se odkázal na skutečnost, že tímto opatřením zdravotně postižené zaměstnance chrání a že není čas na další zdůvodňování. Bez řádného odůvodnění má toto opatření zjevně diskriminační charakter. Podle čl. 26/1 Listiny práv a svobod (LPS) jsou tím osoby zdravotně postižené omezeny na svém právu „samy si zvolit povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost“. Mají-li právo zvolit si, zda budou agenturně zaměstnány osoby bez zdravotního omezení, proč je toto právo v rozporu s ústavním zákonem upíráno osobám zdravotně postiženým? Dále jsme přesvědčeni, že je tímto rozhodnutím zasažena i lidská důstojnost zdravotně postižených osob, v čl.1 LZP a není s nimi zacházeno rovným způsobem. Osobám se zdravotním postižením je odpíráno vykonávat činnost, pro kterou splňují mnohdy nejen kvalifikační požadavky vzdělání, ale i zdravotní požadavky (bez stanoviska příslušného lékaře je nelze do pracovního poměru zařadit), přesto jsou z pracovního procesu v agenturním zaměstnávání vyloučeni jen proto, že mají formálně vyznačeno zdravotní omezení, které pro výkon uvedené práce vůbec nemusí vadit.
2) Ustanovení § 75 doplnit o podmínku uvedenou v Nařízení EK 800/2000. Odst. (1) věta první zní: „Chráněné pracovní místo je pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce v podniku, kde alespoň 50% pracovníků tvoří pracovníci se zdravotním omezením.“
Odůvodnění: V § 75, je použit termín CHRÁNĚNÉ PRACOVNÍ MÍSTO (CHPM). Termín není verbálně zcela totožný s termínem uvedeným v Nařízení EK 800/2008 (dále jen Nařízení), na které se MP SV odvolává. EU používá termín „CHRÁNĚNÉ ZAMĚSTNÁNÍ“, kterým se podle kapitoly I., čl.2, bod 21) Nařízení rozumí v podniku, kde alespoň 50 % pracovníků tvoří pracovníci se zdravotním omezením“. Tato podmínka však v § 75 uvedena není. Novela zákona zde tedy zjevně jde nad rámec výjimky udělené EU, čímž se pravděpodobně vystavujeme sankcím z její strany.
3) V ustanovení § 75, odstavec 2, písmeno b) se vypouští. Dosavadní odstavce c) a d) se označují jako b) a c).
Odůvodnění: Stávající právní úprava předpokládá, tím že vylučuje osobu obviněného z práva uzavřít Dohodu s Úřadem práce, prolomení zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40, odstavec 2 ú.z.č.2/1993 Sb. ve znění ú.z.č.162/1998 Sb. Listina základních práv a svobod, kde je uvedeno: „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím
rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“. Zásada presumpce neviny je dále podtržena v ustanovení § 2, odstavec 2, z.č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších novel, kde se uvádí: “Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž bylo vedeno trestní řízení, hledět jakoby byl vinen“.
4) Ustanovení § 78 upravit:
a) název paragrafu zní „Příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením“.
b) v odstavci 1, se slova „na chráněných pracovních místech (§ 75)“ zrušují.
c) v odstavci 3, se slova „zřízeného chráněného“a slova „nebo ode dne vymezení chráněného pracovního místa“ zrušují.
Odůvodnění: I v tomto opatření lze spatřovat prvky porušení vyšší právní normy. Již dnes při podání žádosti o zřízení chráněného pracovního místa rozhodují úředníci Úřadu práce o tom, která práce je pro osoby zdravotně postižené vhodná a která není, místo, aby v souladu s Ústavou ČR byly takovéto podmínky uvedeny přímo v zákoně. V čl. 2 bod (3) Ústavy ČR, je uvedeno, že …každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá…, pokud zákon ponechává rozhodnutí na úředníkovi a sám nic neukládá? Kritéria a vysvětlení základních pojmů, jako je například „zřízení chráněného pracovního místa“ nebo „vymezení chráněného pracovního místa“ zákon neobsahuje. Opět je interpretace ani ne na prováděcím předpisu, ale na úředníkovi, což nelze spravedlivě považovat za ústavní.
K Zákoníku práce:
1) V § 348 zrušit úvodní ustanovení „Za výkon práce se považuje doba“ a nahradit jej původním zněním „Jako výkon práce se posuzuje doba“.
Odůvodnění: Úprava provedená v poslední novele ZP odporuje samotnému účelu zákona. Z dikce § 348 ZP po novele, by vyplývalo při takovémto taxativním vymezení, by naše legislativa považovala za výkon práce, kde co, jen ne vlastní výkon práce. Takovýto Zákoník práce nemá patrně obdoby nejen v EU, ale asi nikde na světě.
JUDr.Ladislav Valenta