V letošním roce jsem na hrubý nátlak své vlastní manželky navštívil Turecko. Mělo jít o pobytový zájezd v ALÁNII. Zkrátka písečné pláže, teplo, čisté moře, tedy pohoda a bůhví co dalšího. Již po příletu do ANTÁLIE jsme dostali instruktáž od šéfa – delegáta o místních zvláštnostech a později u dalších delegátů a Turků jsem si ověřil jejich pravdivost. Ještě doma jsem známým říkal, že jedu do Turecka studovat jejich osvědčené hospodářství a dostalo se mi odpovědi, abych se nedivil, že turecké hospodářství už dávno není v Turecku, ale dál na severu, někde u nás… A bylo.

To, co my řešíme půl století a možná i déle – např. romskou otázku, Turci vyřešili graciézně, bez násilí a obratem. Stanovili si předpoklady:

1. nerozlišujeme občany podle národnosti,
2. turecký sociální systém, zná jen občany Turecka, kteří přispívají do společného sociálního systému a ty co do něj nic nedávají;

Když po té přišli Romové, kterým nepomohlo ani přejmenování, žádat o sociální dávky, zeptali se jich Turci: Přispívali jste do našeho sociálního systému? Ne? Tak nemáte na nic nárok!!! A povolili jim pouze postavit stany na pobřeží, ale jen dočasně…. Tím považovali věc za vyřešenou.

Velkým problémem států okolo Středozemního moře je žebrání, kriminalita a pochopitelně úplatky. Kriminalitu Turci potlačili zesílenými policejními a armádními hlídkami a je u nich teď bezpečněji než v Praze, kde policisté z ulic mizí…. Turci vsadili na prevenci, my na děravou represi…

Horší už to ale bylo s problematikou „bakšišů“ a úplatků. I s tím se dokázali Turci poměrně snadno vypořádat:

1. např. řidiči, recepční, číšníci, kuchaři, uklízečky a další srovnatelné profese pobírají v průměru 300,- € měsíčně (cca 7.800,-Kč – něco jako naše minimální mzda);
2. v turistických oblastech, a to jsou skoro všechny, mimo oblastí Istambulu a Ankary, mohou pracovat pouze sezóně, tj. max. 8 až 9 měsíců v roce (přes zimu jezdí jen turisti ze Skandinávie);
3. turecký stát však toleruje, aby se Turci nechali odměňovat formou kvalitativního ohodnocení poskytovaných služeb do tak zvaného TIP BOXu. TIP BOX je v podstatě pokladnička, do které hodí obsloužený zákazník libovolné drobné, podle toho, jak je s poskytovatelem služeb spokojen. Nikdo „bakšiš“ nevymáhá, nikde nejsou houfy dětí, jako třeba v Egyptě, v jižní Itálii, a podobně, a kteří by člověku visely na rukou a rvaly mu šaty. Přesto každý majitel TIP BOXu ihned zaregistruje, pokud mu tam vhodíte nějakou pozornost;
4. Turci však šli ještě dále. Z výtěžku svého TIP BOXu si mohou připlatit na sociální zabezpečení a tím si zajistit delší podporu v nezaměstnanosti, případně si zvýšit základ pro výpočet důchodového zabezpečení. Ze základní mzdy je povinen odvádět základní sociální dávky, jako u nás, zaměstnavatel.

Kupodivu, po tureckých plážích a městech se téměř nepotulují opuštění psi a kočky. V  ALÁNII jsou však přesto pláže lemovány nerezovými krmítky, určenými pro těch pár zvířecích tuláků, kteří tu jsou. V nerezových miskách je čerstvá voda, granule a mnohdy i jídlo z hotelů. Každý kolemjdoucí může krmítko doplnit, takže nikdy není prázdné. Stačí se jen zasnít, zavřít oči a již vidím ministra Kalouska s ministrem Drábkem, jak buduje síť krmítek pro důchodce, bezdomovce a nezaměstnané a přitom si mnou ruce kolik zase stát ušetří na sociálních dávkách… Doufejme, že je toto elegantní řešení při náhodném pobytu v Turecku nenapadne.

Za řadu pokrokových vymožeností vděčí Turci zakladateli své republiky, Mustafovi Kemalovi Atatürkovi (1881 – 1938), který Tureckou republiku vytvořil po rozpadu Osmanské říše a stal se i prvním tureckým prezidentem. Mimochodem, víte, že:

1. do roku 1923 neměli Turci příjmení? Zavedl je až prezident Mustafa Kemal Atatürk a jemu samému dal příjmení národ? Atatürk znamená v překladu Otec Turek, často nepřesně interpretováni jako Otec Turků. Ostatně i druhé jméno Kemal mu nedali rodiče, ale obdržel jej od svého učitele (z arabského kemal = dokonalý, tureckého kamal = pevnost);
2. prezident Atatürk nebyl Turek, ale po otci Albánec?;
3. strážcem sekularity (odluky státu a církve) určil prezident Atatürk armádu (sám byl generálem armády), která dodnes patří mezi nejsilnější na světě a má právo rozpustit politickou stranu, která by svým zaměřením inklinovala k náboženství, především k Islámu? Přiblížení k Islámu se málem loni stalo osudným i straně současného premiéra. Jen soud, který vyslovil verdikt, že pomyslná hranice ještě nebyla překročena, zabránil armádě, aby jeho stranu rozpustila;
4. moderní turečtina vznikla z popudu prezidenta Atatürka, který velmi inklinoval k Evropě? A od té doby Turci používají upravenou latinku s některými přidanými znaky, která nahradila arabské písmo, a po vzniku republiky se museli všichni Turci učit takto psát?;
5. v důsledku předčasné smrti, nestačil již prezident Atatürk zavést turečtinu do Islámu, a že motlitby nadále v Turecku probíhají v arabštině?;
6. je několik věcí, se kterými se v Turecku nežertuje. Jsou to státní symboly, zejména vlajka a osoba prvního prezidenta Mustafy Kemala Atatürka;
7. Turecko má dosud vojenskou základní službu, jejíž délka je závislá na získaném vzdělání (max. 15 měsíců) a rekruti mají právo si místo výkonu základní služby vylosovat (samozřejmě mimo místa bydliště)?;
8. Česká republika se v turečtině píše: CEK CUMHURIYETI? Zkuste to vyslovit!

Samostatnou kapitolou jsou mezinárodní vztahy. Je dobré slyšet nejen názor našich hromadných sdělovacích prostředků, ale i názor druhé strany, byť turecké. Tedy:

1. Problém se Sýrií. Podle Turků jde o uměle vytvořenou situaci ze strany USA. Severoamerické těžařské koncerny by rády využívaly nerostné bohatství Sýrie, ale prezidentovi Bašár al-Asadovi se to prý nějak nelíbí. Je tedy třeba ho „vyměnit“. Turecko zatím odmítlo poskytnout USA své základny při jižní hranici pro nálety na Sýrii.
2. Problém s Řeckem. Po II. světové válce došlo z popudu Velké Británie a pod její direktivou k územnímu vypořádání mezi Řeckem a Tureckem. Zjednodušeně řečeno: v rámci dohody museli Turci opustit ostrovy v Egejském moři a jít na asijskou pevninu a Řekové naopak museli odejít z pevniny na ostrovy. Nyní však Řecko, pod záminkou dřívější kolonizace, požaduje, jako podmínku pro vstup do EU v r. 2014, aby jim Turecko postoupilo své území podél západního pobřeží do hloubky několika desítek kilometrů. EU, na žádost Turecka rozhodla přímo „šalamounsky“ – „tak se nějak do roku 2014 dohodněte“ a poručili problém Pánubohu.
3. Problém s Arménií. Genocida provedená Osmanskou říší v roce 1915 se táhne do současnosti. Turci argumentují, že Osmanská říše není Turecko, ale ze strany Arménie a také EU (Francie uzákonila, že popírání genocidy v Arménii je ve Francii trestným činem) je na Turecko veden nátlak na přiznání se ke genocidě a tím patrně i k otevření otázky náhrad. Což by patrně tureckou ekonomiku zpomalilo, ne-li přímo zastavilo.
4. Problém zvaný Kurdové. V Turecku jich žije cca 18,5 miliónu (Kurdové sabotují sčítání obyvatel, tak jsou údaje o nich jen přibližné). Turci se s nimi chtějí domluvit na určité formě jejich státnosti, ale nejsou schopni se vyrovnat se stále se měnícími stanovisky Kurdů. Nabízí se proto otázka, zda místa nabídnutá Kurdům v irácké vládě (za zásluhy na osvobození Iráku, který ohrožoval svět zbraněmi hromadného ničení, které nikdy neměl), náhodou nějak nesouvisí s udržováním dalšího napětí na Blízkém východě, potažmo i v Turecku?

Je jistě mnoho dalších zajímavostí, toto jsou to jen střípky a postřehy z poměrně krátkého pobytu v Turecku. Turecko je dnes na cestě k modernímu státu. Z dějin a obyčejů každého národa se lze poučit, ať již negativně nebo pozitivně. Ve mně zanechává pobyt spíš pozitivní dojem, i když jsem si vědom, že turistické destinace asi nebudou tím pravým obrazem společnosti. Turci řadu věcí řeší sice odlišně, po svém, ale nelze jim vytýkat, že nelogicky a nesprávně. Nová vláda si například všimla, že půdu ve vnitrozemí, které trápí častá sucha a proto i požáry, ohrožují eroze. Aby tomu zabránili, začali Turci po holých horských stráních vysazovat stromy. Je to sisyfovská práce, už proto, že srážky zde přes léto téměř neexistují. Turci jsou však vytrvalí a provádí tak vlastně i ekologickou politiku v praxi. Podíváte-li se pozorně z letadla, uvidíte, že k zemědělství jsou využívány snad všechny, jen trochu vhodné plochy (na rozdíl od nás „sešněrovaných“ požadavky EU).

V každém případě lze odpovědně konstatovat, že o ničem takovém naše masmédia neinformují. Není to žádoucí, protože pokud má Turecko se sousedy špatné vztahy, vděčí za to zejména ambicím USA, Velké Británie, Francie, malému zájmu Evropské unie a samozřejmě svému předchůdci – Osmanské říši. Ale to je jiná kapitola.

Zkusme však z výše získaných informací něco vytěžit. Mně například napadlo zavedení TIP BOXů pro naše politiky. Bylo by podle mně skvělé, pokud by zvolený politik, na jakékoliv úrovni, pobíral nárokově jen polovinu zákonného platu. Tu druhou by měl ve svém TIP BOXU. Blbost, že? Myslel jsem si to. Ale co kdybychom, v dnešní elektronické době, nahradili onu pomyslnou pokladničku internetovým hlasováním? Nezáleželo by potom na tom, kolik respondentů bude kterého politika hodnotit. Hodnocení o jeho „prospěšnosti“ by bylo vyjádřeno v %. A podle % spokojenosti, by měl politik nárok i na druhou polovinu platu. A to by patrně stálo za zkoušku…

Dlouho jsem uvažoval, abych nebyl nařčen z propagace tureckého hospodářství, že bych tuto myšlenku přiřkl našemu velikánu Járovi Cimrmanovi, ale bylo mi „jemně“ naznačeno, že myšlenku zavedení TIP BOXů pro politiky již má patentovánu jakýsi MUDr. Rath, kterému sice jeho zkušební „krabicový“ provoz narušilo vyšetřování policie, ale „výsledky byly slibné, velmi slibné, žluťoučké, kulaťoučké….“ Jen mi není zcela jasná veřejná prospěšnost jeho pojetí TIP BOXu…

V Praze dne 18. 6. 2012

JUDr. Ladislav VALENTA